Teheránská konference  

byla vůbec prvním setkáním hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie během druhé světové války. Setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla (tzv. Velké trojky) se konalo 28. listopadu – 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě Teheránu. Na tomto setkání byly projednávány otázky, které do značné míry rozhodly o poválečném osudu střední a východní Evropy. Této konferenci předcházela konference v Káhiře a následovala ji konference v Jaltě a ještě později v Postupimi.

 Předmětem jednání byla především spojenecká strategie na evropských bojištích, konkrétně pak otevření západní fronty. Churchill navrhoval rozšířit působnost spojenců v oblasti Středomoří a připravit si tak podmínky pro vylodění na Balkáně. Tento návrh nevylučoval možnost zároveň i spojeneckého vylodění na západě Evropy, a navíc by omezoval sovětskou působnost ve střední Evopě. Pro Stalina, který v té době již operoval podle plánu na vytvoření satelitních zemí ve střední a východní Evropě, byl tento návrh neakceptovatelný a Roosevelt se bez váhání přiklonil na sovětskou stranu, která navrhovala pouze vylodění v severní Francii na jaře roku 1944 za podpory dalších operací na jihu Francie. Měla následovat koordinaci operace spojenců v Evropě se sovětským generálním štábem.

Dalším důležitým bodem jednání se stala polská otázka, kde Stalin požadoval východní část Polska, v podstatě v tom rozsahu, který získal podle spojenecké smlouvy s Německem v roce 1939. Spojenci souhlasili a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá část německé říše na západě. V podstatě tak bylo rozhodnuto o polských východních hranicích na tzv. Curzonově linii. Spojenci i SSSR se dále zavázali v co největší míře podporovat Titovy partyzány v Jugoslávii zásobami a výzbrojí a Sovětský svaz měl po ukončení války v Evropě vstoupit do války s Japonskem