|
|
|
Jednalo se o největší, nejdůležitější a nejkrutější bitvu v dějinách lidstva. Bitva, která rozhodla o budoucnosti světa.
Když se Němcům nepodařilo vyhrát ruskou válku hned v roce 1941, doufali, že nový nápor v létě 1942 jim přinese vítězství a vyčerpaní Sověti uzavřou s Němci mír. Jejich plán měl několik útočných linií - z Kursku na Voroněž a poté podél proudu řeky Volhy na Stalingrad, z Charkova k Rostovu a Stalingradu, z Krymu na Kavkaz. Předcházející ruská zima a strádání bylo již dávno zapomenuto. Situace se stabilizovala, jednotky se doplnili čerstvými silami a letní ofenzíva probíhala prozatím úspěšné, nacisté mohli být spokojeni.
Charkov Hitler přeložil
svůj hlavní stan do Vinice v srdci Ukrajiny. Určujícím pro
Hitlerovo rozhodnutí přemístit se na jih bylo něco, co pro něj
bylo určující poměrně často, a to nikoli strategická, ale
hospodářská situace. Američané neustále dodávali Rusům
materiál přes Persii, Irán, Kaspické moře a Volhu - tudy procházelo
zásobování. Kdyby ho Němci dokázali zastavit, získali by velice cennou
strategickou výhodu a těžce by poškodili Rusy. Navíc tato oblast byla
bohatá na surovinnové zdroje, včetně ropy. Z toho vznikl plán dobýt
Stalingrad a obsadit důležitá ropná pole. Kdyby se nacistům nepodařilo
dosáhnout těchto cílů, museli by si poprvé připustit myšlenku,
že možná válku nevyhrají.
Zpočátku probíhaly německé operace lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy a myslel si, že německá ofenzíva bude zaměřena tímto směrem. Když si uvědomil svůj omyl, přesunul své jednotky a Sověti zahájili květnu velký útok jižně od Charkova. Rusové tak předběhli Němce v jejich vlastní ofenzívě. Tento útok byl však Němci rychle zachycen a zlikvidován rychlými manévry německých tankových jednotek. Poté Němci zaútočili na hnízda odporu na Krymu, a tak si v červnu otevřeli cestu pro rychlý nápor směrem na východ. Až v červenci se začali v německých operacích objevovat trhliny. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval pocit nejistoty. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelnější zejména pak v horském terénu na Kavkaze. 23. srpna zahájila útok od západu Paulusova 6. armáda (300 tisíc mužů).
Došlo k masovému leteckému bombardování, které zničilo většinu předměstí, ale zároveň pomohlo Rusům stáhnout se na střední obrannou linii. V době stalingradské bitvy nevěděly sovětské jednotky stále ještě nic o jemnější taktice vedení bitev. Jejich zuřivé a opakované protiútoky, které měly vyhnat vetřelce z města, zaznamenaly jen nepatrné úspěchy.
Paulus Přes těžké
ztráty se Rusům dařilo hájit obrannou linii a změnily bitvu v
brutální boj dům od domu, v němž byla německá technika k ničemu.
Z města se staly rozvaliny a bylo totálně zničené. Trumfem Rusů
se stala jejich odvaha a vytrvalost pěšího vojska. Koncem prvního týdne
v září Hitler utrpěl krizi důvěry, když si uvědomil,
že jeho ofenzívě se nepodařilo hladce prorazit přes nepřítele.
Již v roce 1942 dokázal sovětský průmysl výrazně zvýšit
produkci bojové techniky: bylo vyrobeno 25 436 letadel, 24 446 tanků, přes
158 000 děl a minometů, 15 lodí hlavních tříd. Milióny Sovětů
včetně žen bylo zmobilizováno k válečné výrobě. V továrnách
za Uralem se pracovalo 24 hodin denně. Dělníci tam žili jako zvířata
a příděli jídla měli minimální. Hitler rozdělil
své síly směrem na kavkazská ropná pole a zárověň
Stalingrad. Bylo nad síly Wehrmachtu dobít oba tyto cíle najednou, na což
Hitlera jeho generálové marně upozorňovali. Koncem srpna však
ofenzivě na Kavkaze doslova a do písmene došel benzín. V srpnu 1942 stála
přes to všechno šestá armáda pod vedením Fridricha Pauluse na Donu a
koncem srpna začala útok na město které nese Stalinovo jméno.
Paulus byl připraven
k rozhodujícímu úderu. Přemístil německé jednotky z křídel
na svou frontu výměnou za Rumuny. To samozřejmě velice oslabilo
jeho obranu, o té ale Paulus v té době moc nepřemýšlel. V polovině
října zahájil soustředěný útok, pět zcela nových a dvě
obrněné divize udeřily na pět kilometrů dlouhé frontě.
Útok zahájila obrovská minometná a dělostřelecká příprava
podpořená 2000 bojovými vzlety luftwaffe. Kvůli prachu a dýmu
nebylo vidět na víc než pět metrů. I přes to se Paulusově
armádě podařil postup jen asi o dva kilometry. Boje byli tak těžké,
že obě strany maximálně vyčerpaly, avšak únava vždy více
dolehne na útočníka. Německé bombardéry a dělostřelectvo měnily Stalingrad v hromadu rozvalin. Město v troskách je ale bezpochyby výhodnější pro obránce než pro útočníky. Zřícené budovy se stávají labyrintem jeskyní a úkrytu ostřelovačů. Střelba z ručních zbraní byla proti dobře ukrytým snajprům neúčinná a každé další bombardování jen poskytovalo víc úkrytů pro Sověty. Němečtí vojáci byli zvyklí na manévrování v terénu, útoku na opevnění ve volném prostoru, nikdy předtím ale neprošli tak krvavými pouličními boji proti nepříteli, kterého jak se zdálo nic neodradí.
Teprve 19. září
dospěla k Volze 4. tanková armáda a až 18. října se 6. armádě
podařilo obsadit traktorový závod. Zdá se ale, že u Hitlera při
dobití Stalingradu šlo hlavně o politický význam jména, v boji Hitlera
proti Stalinovi by to byl jeden z jeho velkých politických triumfů, které
chtěl oslavit. Neboť obsazením Stalingradu sice mohl být přerušen
tok ropy z Baku a americké pomoci do Moskvy, ale toho mohlo být dosaženo i
mimo Stalingrad, o kus dál po proudu Volhy. Hlavně byl Stalingrad pro Rusy
symbol, bylo to jejich město postavené za jejich časů a neslo jméno
samotného vůdce sovětského lidu, (i když ne všemi milovaného)
Stalina.
Fronta ve
Stalingradu probíhá ulicemi nebo přetíná domy, stávalo se že fronta
se měnila od patra k patru budovy nebo i od místnosti k místnosti. Sovětské
velení vydalo svým vojákům rozkaz, aby bojovali do posledního dechu a
zakázalo jakýkoli ustup. Na to dohlížely takzvané zarážecí jednotky,
které nedovolovaly ustupovat za žádnou cenu a v případě nutnosti
stříleli do vlastních řad. Sověti si navíc osvojili umění
infiltrace a objevovali se najednou v německém týlu. Pravda ale je, že německá
fronta byla obsazena jen jednou divizí na třicet kilometrů.
Generál
V.I.Čujkov řekl své 62.armádě: "Za Volhu nesmíte ustoupit.
Existuje jen jediná cesta, a to je ta která vede vpřed. Stalingrad musíte
bud zachránit nebo s ním padnout!".
V.I.Čujkov
Mnoho týdnů
se šestá armáda snažila dobýt město, výsledek však byl jen takový,
že se sama opotřebovala. Začátkem listopadu začíná v ruské
stepi zima, teplota klesala na mínus třicet stupňů a zásobování
armády je čím dál obtížnější. Šesté armádě dochází
munice a potraviny, asi polovina vojáků nemá teplé zimní oblečení.
Němci přitom pořád nesmyslně pokračovali ve frontálních
útocích, někdy se jim dočasně podařilo postoupit. Například
se jim podařilo proniknout do traktorového závodu, ale jejich úspěchy
byli opravdu jen lokální a dočasné. Sovětské útoky zase trpěly
značnou stereotypností, vždy útočily na stejném místě a vždy
použily stejnou dělostřeleckou přípravu, jakoby jim chyběla
představivost. Začátkem října 1942 je Stalingrad téměř
celý v německých rukou až na "nepatrná" ohniska odporu.
Obsadit celé město se nepodaří nikdy, ačkoli německý týdeník
opakovaně píše o dobití Stalingradu.
V Stalinově hlavním stanu znají situaci šesté armády a plánují jak pomoci Stalingradu. Žukov plánuje využít Paulusových slabých křídel na kterých stojí nedostatečně vyzbrojené svazy Italů a Rumunů, plánuje obklíčit Stalingrad. Stalin byl zpočátku proti, neboť měl obavy jestli je Rudá armáda natolik silná k takovému manévru. Stalin chtěl jen zesílit tlak kolem Stalingradu. Nakonec se ale dal přesvědčit svým pravděpodobně nejlepším generálem Žukovem k plánu obklíčit Stalingrad. 19. listopadu 1942 byl zahájen protiútok. Dva tisíce tanků T-34 zahajují útok, najíždějí s obou stran šesté armády. Italové a Rumuni nemají čím klást odpor. Němci chtěli svoje křídla dodatečně vybavit protitankovými děly, což bylo stejně málo a Němcům se nepodařilo dopravit materiál včas. Rumuni vlastnili staré děla ráže 37mm, kterým se říkalo klepadla na dveře, ta na T-34 v žádném případě nestačila. Sověti nejdříve zničili dvě rumunské armády, čímž zanechali široké trhliny na obou stranách Paulusovy armády. Tak se jim 23. listopadu podařilo obklíčit celou 6. armádu, od které si Hitler tolik sliboval.
T-34
Německému
armádnímu štábu přestaly chodit hlášení, nikdo nevěděl, co
se děje. Nastal zmatek, ve štábu postřehli ruský útok až 20.
listopadu, kdy Rusové byli již v Golubince. Armádní štáb ve zmatku
ustoupil před blížícími se Rusy. Sovětské divize jsou v takové převaze,
že ji nečiní větší potíže rozdrtit spojence wehrmachtu. Síla
sovětského útoku je do té doby nevídaná. Po čtyřech dnech se
Rusům podařilo uzavřít obklíčení Stalingradu u Kalače
a tím dostat do pasti více než 260 tisíc vojáků wehrmachtu. Paulus několikrát
žádá Hitlera o svolení okamžitě ustoupit. Hitler pokaždé odpoví:
udržet Stalingrad je pro válku rozhodující. Snad ani netuší jak mocný a
silný je ruský úder. Hitler po poradě z Goringem slibuje šesté armádě
přísun zásob letecky. Což se však ukáže jako nemožné a Luftwafe není
schopna zásobovat obklíčenou Paulusovu armádu dostatečným množstvím
vojenského materiálu a jídla.
Generálové
šesté armády však nechtějí čekat, Zeitzler žádá o odepření
poslušnosti, doslova řekl Paulusovi: "Zahoď všechna rádia a vůbec
je neposlouchej, tady musíš jednat sám na vlastní pěst", o tom se
snažil Pauluse přesvědčit. Na pomoc šesté armádě je
povolán od Leningradu Manstein, je zpočátku optimistický, potom ale i on
přesvědčuje Hitlera, že je nutné ustoupit. Hitler odmítá a
jmenuje Mansteina velitelem nově vzniklé skupiny armád Don, jejimž úkolem
bylo odlechčit Paulusovi. Tato skupina armád měla ke Stalingradu
dorazit z jihozápadu. Manstein namítl Hitlerovi, že by pro Pauluse bylo lepší
pokusit se o průlom na západě, zatímco on udeří dolů ze
severovýchodu. Hitler to opět odmítl a nařídil Mansteinovi spojit
své jednotky s Paulusovou armádou ve Stalingradu a město udržet.
nahoru Herman Hoth Manstein potom nařídil generálu Hermanu Hothovi, aby se svou 4. tankovou armádou prolomil sovětský kruh. Do 21. prosince 1942 se Hoth přiblížil ke Stalingradu na padesát kilometrů. Paulus se mohl v této době pokusit o průlom, kdyby chtěl. Téhož dne se Zeitzler snažil přesvedčit Hitlera, aby Paulusovi pokus o únik dovolil. Hitler na to řekl, že Paulus může ustoupit, jestliže bude stále držet Stalingrad. Manstein obratně sestavil rozkaz Paulusovi. Byl záměrně nejasný, aby si ho mohl Paulus vyložit jako rozkaz prorazit z obklíčení. Později se tak mohl Paulus chránit před Hitlerovým hněvem a předstírat, že rozkaz špatně pochopil. Paulus však odmítl chopit se příležitosti. V té době pravděpodobně už ani prorazit nemohl. 23. prosince nařídil Manstein Hothovi, aby se vrátil na Don.
8. ledna 1943
nabízí Rudá armáda 6. armádě kapitulaci. Paulus žádá Hitlera o
svolení ke kapitulaci, Hitler to odmítá a tvrdí, že 6. armáda váže na
frontě obrovské uskupení ruských vojsk a pomáhá tím wehrmachtu.
Paulus nařizuje zahnat vyjednavače palbou. Denní příděl 6.
armády 12. ledna 1943 byl padesát gramů chleba, fašisté se rovněž
potýkají s nedostatkem munice. Paulus posílá za Hitlerem mladého důstojníka
- mise kapitána Winricha Behra, chtěl podniknout vše, aby vůdcův
hlavní stan přiměl k tomu, aby Stalingradu pomohl. Paulus byl zoufalý,
ale ovládal se, řekl : "Behre pokuste se o nemožné". (Behr má
také odevzdat Paulusově rodině dopis na rozloučenou).
24.ledna.1943 padlo poslední polní letiště 6.armády. Hitler se v té
době uchyluje ke klamným přeludům: řekl například
Behrovi o armádě SS, která byla vyložena v prostoru Stalino, aby
vysvobodila Stalingrad, ale tuto armádu však hned po vyložení rozstřílely
ruské tanky T-34.
Pak tvrdil, že
tato tanková armáda urazila
Čím větší byla jejich hodnost, tím větší byla jejich naděje na přežití, z 23 generálu se nevrátil jen jeden, ale z 90 tisíc zajmutých vojáků se jich po letech vrátilo do Německa jen asi šest tisíc. 10. ledna 1943 Rusové rozštěpili 6. armádu na dvě části. Severní izolovaný prostor byl definitivně rozdrcen 31. ledna a v jižním ustaly boje 2. února 1943. Jednotky polního maršála Fridricha Pauluse koncem ledna kapitulovaly a během dvou dnů se vzdali i zbývající němečtí vojáci. Když se Hitler dověděl, že Paulus a celá šestá armáda kapitulovala, došel k zavěru, že vojáci zklamali. Neměl pro tyto vojáky, které sám svou tvrdohlavostí přes všechny rady svých generálu vehnal do náruče strašné smrti, ani slovo obdivu nebo soucitu. Hitler přišel o celou armádu 300 000 vojáků a o obrovské zásoby materiálu. Od té doby byli Němci po celý zbytek války už jen v defenzívě. U Stalingradu pomrzlo, vyhladovělo nebo bylo zastřeleno 150 tisíc německých vojáků. Na konci ledna se vzdaly zbytky 6. armády a do zajetí putovalo asi 90 tisíc fašistů.
Celkem Němci a jejich spojenci (Rumuni, Maďaři, Italové) ztratili na tomto úseku fronty na půldruhého miliónu vojáků, přes 3500 tanků, 12 tisíc děl a minometů a na 3000 letadel. Osud byl tentokrát k Němcům krutý, ale spravedlivý, protože jejich taktika spálené země byla nelidská. Bezdůvodně pálili ruská obydlí a vyvražďovaly starce, ženy a děti.
kapitulace a zajetí
|
