Barbarossa
Home 2.sv. válka - 1941-43 Barbarossa Leningrad 1941-44 Moskva 1941 Stalingrad Válka v Asii Atentát na Heydricha Kursk 1943 Itálie 1943 Kyjev 43 ZF 1943-4 Teherán 43 VF 1943-45 Alten Kamaraden Military March Reichstag Panzer rollen..

 

Tisk

 

Po obsazení téměř celé Evropy zahajují dne 22.června 1941 fašistická vojska gigantickou válečnou operaci proti svému úhlavnímu ideologickému nepříteli.

 

Friedrich Barbarossa, nelítostný odpůrce Slovanů

Začala válka mezi dvěma odlišnými systémy. Evropa se v této těžké době ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny - "Hitlerovým Novým řádem" a "Stalinovým komunistickým rájem". Půjde o válku náboženskou a jako každá náboženská válka bude nelítostná. Pro útok na SSSR vytvořilo nejvyšší velení Wehrmachtu tři mohutná uskupení vojsk, z nichž každé mělo útočit na jednom strategickém směru:

·  skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba měla zničit nepřátelské síly v Pobaltí a poté dobýt Leningrad.  

·  skupina armád Střed pod velením polního maršála von Bocka měla zničit sovětská vojska v prostoru Brest-Viľnius-Smolensk a poté Moskva.

·  skupina armád Jih pod velením polního maršála von Rundstedta měla zničit protivníka na západní Ukrajině, překročit řeku Dněpr, dobýt Kyjev a poté postupovat ve směru na hospodářsky důležitou Doněckou pánev.  

Skupiny armád Sever a Střed byly od skupiny armád Jih odděleny těžko přístupným terénem tzv. Pripjaťských bažin, které tedy vytvořily klín do linie německých vojsk. Konečným cílem operace Barbarossa bylo dobytí tzv. linie A-A, neboli Archangelsk – Astrachaň. Dobytím této linie mělo německé nejvyšší velení za to, že se organizovaný odpor nepřítele zastaví, popř. se změní celý politický systém a Němci získají svůj ”lebensraum” – neboli životní prostor.

Každá ze skupin armád měla k dispozici jednu leteckou armádu, která podporuje útoky německých pozemních vojsk:

·  Sever 1.leteckou armádu generála Kellera  

·  Střed 2. leteckou armádu maršála Kesselringa  

·  Jih 4. leteckou armádu generála Löhra  

Po úspěšném nasazení tankové skupiny Kleist v bojích ve Francii má i zde každá ze skupin armád k dispozici koncentrovanou tankovou sílu v podobě tankové skupiny.  

·  Jih 1. tankovou skupinu

·  Střed 2. a 3. tankovou skupinu

·  Sever 4. tankovou skupinu

Všechny tyto tankové skupiny byly na přelomu roku 1941/42 přejmenovány na tankové armády. Tyto armády byly tvořeny převážně tankovými, popř. mechanizovanými divizemi. Tankové skupiny provedly první útočné akce a metodou tankových klínů rozdrtily v počátečních akcích velké masy ruských vojsk. 

Německý plán upřednostňoval postup středem bojové linie u skupiny armád Střed. Tyto vojska měla k dispozici dvě rychlé tankové skupiny, které měly vytvořit pomocí rychlých útoků do hloubky země prostor pro dobytí hlavního města Moskvy.  

Dnes je již zřejmé, že nejvyšší velení Rudé armády o útoku na své území nejspíše vědělo, ale nebylo podniknuto téměř nic, co by vojska v první linii nějak varovalo a pomohlo jim, protože v době přepadení byli sovětští vojáci v normálním mírovém stavu. Sovětský svaz většinu svých sil situoval proti německé skupině armád Jih v oblasti Jihozápadního frontu. V dnešní době se objevily hypotézy, že toto uskupení vojsk nemělo obranný charakter, ale naopak útočný s cílem dobytí rumunských ropných polí a poté měla vojska případně postupovat dále do nitra Evropy, ale jak to skutečně bylo se snad dozvíme až budou odtajněny všechny archivy.
Nyní se, ale vrátíme k popisu událostí, které skutečně následovaly. Na téměř celé frontě všech německých skupin armád se podařilo překvapené ruské vojáky převálcovat a německá vojska postupovala do hlubin Ruské říše téměř dle plánu.  

Sovětský a dole německý plakát

nahoru

NA "SEVERU" - na úseku LVI. tankového sboru skupiny armád Sever se podařilo do té doby nevídaným tankovým útokem dobýt důležité přechody přes řeku Dvinu u města Dvinsk - což je vzdálenost 300 km , které byly překonány za čtyři dny. Ve Dvinsku se ale tankový sbor musel zastavit a počkat na pomalejší pěchotu 16. armády, která byla téměř o sto kilometrů zpět.
Do poloviny července se podařilo německým vojskům dosáhnout Pobaltí a 18.armáda pronikla do lotyšsko-estonského prostoru chráněná 4. tankovou skupinou. Ta překročila starou sovětsko-estonskou hranici a zaútočila na tzv. Stalinovu linii, což byla obranná linie s bunkry a těžkými polními opevněními (tato linie se vlastně táhla celým Ruskem v severo-jižním směru a využívala přírodních překážek i umělých opevnění a byla budována postupně již od dob jednotlivých ruských knížectví - v té době se samozřejmě nejmenovala Stalinova).  

Hlavním úkolem této doby na této části fronty bylo dobytí linie podél řeky Lugy, která se nacházela mezi Ilmeňským a Čudským jezerem - i toto bylo přes určité potíže (bylo nutné poněkud upravit původní plány a přesunout tankové jednotky z původně plánovaného směru na Novgorod do úseku fronty na dolním toku řeky Lugy, kde byla obrana ruských vojsk slabá) do poloviny července splněno. Po dobytí této linie se i zde čekalo, co bude dále jako na středním úseku fronty.  

sovětští zajatci

Skupina armád Nord (Sever) polního maršála Wilhelma rytíře von Leeba měla za cíl útočit ve směru na Leningrad. Zpočátku šlo vše jako všude jinde hladce, ale po průlomu tanků až po Daugavpils (Dünaburg-Dvinsk), začaly Němcům okolo 26. června komplikace v podobě sovětských protiútoků - zejména u Pskova a Ostrova. Skupina Nord nedosáhla svých cílů na severních a severovýchodních přístupových cestách k Leningradu. Tuhý odpor jim kladli námořníci Baltského loďstva spolu s pozemními silami zejména při obraně Tallinu, Moonsundského souostroví a poloostrova Hanko.  

V bojích o Tallin poutali sovětští vojáci značné německé síly až do srpna, kdy bylo město konečně dobyto. Sovětské jednotky na Moonsundském souostroví pod vedením generála A.B. Jelisejeva zadržovaly německá vojska dokonce až do října 1941. Až do prosince pak vzdorovala posádka sovětské základny v čele s generálem S.I. Kabanovem na poloostrově Hanko, která po téměř 5 měsíců bránila přístupy k Leningradu po moři.  

S.I. Kabanov

I v přímém směru na Leningrad narážel wehrmacht na velmi tuhý odpor Sovětů, hlavně na lužské obrané čáře (generál K.P. Pjadyšev). Ve dnech 14.-18. července pak dokonce museli němečtí vojáci čelit protiútoku 11. armády V.I. Morozova, který způsobil 56. motorizovanému sboru poměrně velké ztráty a částečně zastavil německý postup. Německý útok byl s novou zničující silou obnoven ve dnech 8.-10. srpna, kdy německá vojska prolomila lužskou obranou linii a postupně pronikla až k Finskému zálivu.  

V.I. Morozov

V září Němci došli až k Šlisselburgu a Ladožskému jezeru a tím byla zahájena 900 dní trvající blokáda Leningradu. Sovětská armáda stále odrážela německé pokusy o dobytí tohoto města a zmařila tím jeden z hlavních strategických cílů operace Barbarossa. Skupina armád Nord byla stále vázána u Leningradu a tudíž nemohla později poskytnout své hlavní úderné síly na pomoc skupině armád Mitte při útoku na Moskvu.

NA "STŘEDU" - rovněž tankové divize 3. a 2. tankové skupiny postupují dle plánu a prolamují obranu Západního frontu a začínají uskutečňovat první velký obchvatný manévr této války – 2. a 3. tanková skupina obklíčila v kleštích tzv. Bialystocko-minského kotle čtyři ruské armády, které byly postupujícími vojsky 4. a 9. německé armády postupně rozdrceny - tato porážka stála velitele Západního frontu gen. Pavlova velitelský post a i život, protože byl popraven a 300 000 ruských vojáků odpochodovalo do zajetí vstříc otrockým pracím v Německu.... Takováto porážka by jinou armádu patrně rozložila a bylo by po válce, ale v Rusku se prostě počítalo jinak - 300 000 zajatých vojáků - "no nic, máme náhradu, nás je mnogo" - šlo pouze o čas...  

gen. Pavlov

Po obklíčení ruských vojsk u Bialystocku německé tankové klíny valí dál za dobytím operačního cíle, kterým v té době byla zatím ještě Moskva. Na cestě do Moskvy však stojí ještě mnoho překážek - nejbližší jsou řeky Berezina a Dněpr, které tvoří přirozené obranné valy - již v prvních dnech července je 3. tankovou divizí dobyt Bobrujsk a 18. tankovou divizí Borisov a tím bylo na Berezině vytvořeno předmostí a Němci útočí dále, protože na cestě do Moskvy je nutné nejdříve dobýt Smolensk, který tvoří důležitou křižovatku cest.

V cestě do Smolenska však stojí ještě Dněpr - přechodu Dněpru předcházela velmi vzrušená debata mezi velitelem 4.armády maršálem Klugem a velitelem 2. tankové skupiny gen. Guderianem (Kluge přes Dněpr nechtěl a navrhoval počkat na pěší divize a Guderian chtěl útočit hned). Historie dala již za pravdu Guderianovi, protože když bylo rozhodnuto dne 10. července přes Dněpr zaútočit, tak nebyla ruská vojska ještě připravená. Přechod Dněpru se tedy podařil bez velkých ztrát a od Kopysu, Šklova a Starého Bychova se Němci valí dále - ke Smolensku. Sověti chtěli toto město udržet za každých okolností - toto město bylo strategicky důležitým místem na cestě do Moskvy a je jedno z nejstarších ruských sídlišť. I historie toto město již zná - v roce 1812 zde utrpěla porážku od generála Kutuzova i velká francouzská “Grand armée”. Přesto však Smolensk padl - dne 16.července je dobyly jednotky 29. motorizované divize.  

Za 25 dnů válečného tažení se podařilo splnit první operační cíle operace Barbarossa a mechanizovaná vojska skupiny armád Střed stojí na čáře Jarcevo-Smolensk-Jelňa-Roslavl a za sebou mají přes 700 km , ale do Moskvy ještě 350. Podařilo se jim zabrat velkou oblast centrálního Ruska, pouze v hlubokém týlu se brání část ruských vojsk u města Mogilev, ale i ten byl do konce měsíce dobyt, takže nyní se na tomto úseku fronty čekalo, co bude dále.  

NA "JIHU" - to bylo na straně Němců těžší, protože útočili proti pečlivě vybudované obranné linii, kterou bránil vyšší počet vojáků, než kolik na ní útočil. I přes tyto potíže na straně Němců však boje pomalu i zde postupují dále do nitra Ruska, ale nebyly zde zatím žádné velké obkličovací bitvy jako na střední frontě - masa ruských vojsk takřka spořádaně ustupovala po tlakem Němců.  

Obrana ruských vojsk je úporná a Němci postupují velmi pomalu. I zde bylo nutné dobýt Stalinovu linii - to se podařilo během 9.července. Po překonání této překážky se i na této části bojové linie podařilo německým vojskům provést obchvatný manévr a v obklíčení u města Umaň zůstalo přes 100 000 zajatců, kteří tvořili mužstvo třech armád. Tak se otevřela cesta na Kyjev.

  

KV1

Německý wehrmacht za podpory luftwaffe, která vládla ve vzduchu, zasadil v první fázi sovětským vojskům zdrcující úder a postoupil 300- 600 km do hloubky sovětského území. Obsadil Litvu, Lotyšsko a větší část Estonska, Běloruska a Ukrajiny. Dostal se k vzdáleným přístupům k Leningradu a ohrožoval Kyjev a Smolensk. Sovětská vojska ztratila 28 ze 170 divizí dislokovaných na západě (celkem měl SSSR 303 divizí) a přes 70 divizí ztratilo přes polovinu lidí a bojové techniky. Přesto už v červenci nešlo všechno přesně podle německých představ. Do jistých potíží se dostaly všechny tři skupiny armád.  

Zpomalení postupu a komplikace

Postupně začalo být jasné, že velké pohraniční bitvy nebyly rozhodující, neboť Sověti mají přes zdrcující porážky stále velké rezervy. Je nutné podoknout, že německé vrchní velení hrubě podcenilo možnosti Sovětského svazu a jeho válečného průmyslu. Němci měli v podstatě jen omezené informace o síle Rudé armády a počtu jejich tanků. Fašisté už během války tvrdili, že jenom do konce roku 1941 zničili až 20 tisíc sovětských tanků. V srpnu 1941 řekl Hitler Guderianovi: "Kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize souhlasí, pak si myslím, že bych tuto válku ani nebyl začínal". Guderian v roce 1937 ve své knize Achtung panzer uvedl počet 10 000 sovětských tanků (v rukopise měl původně 17 000, ale to se zdálo příliš přehnané). Fašisté brzy poznali, jak hrubě podcenili skutečnou sovětskou sílu.  

Jak dnes víme, Němci ve svých tvrzeních nemuseli nijak zvlášť přehánět. Sám Stalin ve svém dopise Rooseveltovi ze srpna 1941 přiznal, že má k dispozici 24 000 tanků. O skutečných počtech sovětských tanků v červnu 1941 se v sovětské literatuře začalo otevřeně hovořit od konce 80. let s nástupem glasnosti. V devadesátých letech byly odtajněny materiály, které umožnují počty sovětských tanků přesněji určit. V publikaci "Grif sekretnosti sňat" z roku 1993 se uvádí počet 22 600 sovětských tanků v červnu 1941. V knize "1941 god: Uroki i vyvody" z roku 1992 se udává 23 000. Avšak ne všechny tyto tanky byly bojeschopné, některé trpěly mechanickými problémy a bylo je nutné opravit, jiné byly situovány na východě Ruska proti Japoncům a jiné byly použity jako rezerva uvnitř Ruska.

Celkový počet bojeschopných tanků nasazených na východní frontě v červnu 1941 (sovětský západní vojenský okruh) byl 10 746 sovětských a 3494 německých tanků. Počet tzv. "moderních" sovětských tanků KV a T-34 byl 1861 kusů a německých tanků Pz III 50 mm a Pz IV byl 1155 tanků.  

T-34

Můžeme se pouze divit, že Němci dosáhli takové úspěchu v první fázi německo-sovětské války. Důvodem byla zastaralá sovětská doktrína použití tanků, neschopnost sovětských velitelů, mnohem větší zkušenost a taktická vyspělost německých tankových posádek a také ten fakt, že mnoho sovětských tanků bylo zničeno v prvních dnech operace Barbarossa.

nahoru

Mapka operace Barbarrosa

Situace na jihu je neuspokojivá

Sověti většinu svých tanků na západě soustředili v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu (Jihozápadní front), protože očekávali hlavní úder Němců směrem na Ukrajinu. Proti skupině armád Süd (Jih) tam měli ohromnou převahu, a také proto zde německý postup neprobíhal tak rychle, jak bylo plánováno.

Po úvodních velkých vítězstvích se tak situace zkomplikovala i skupině armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta. Na frontě táhnoucí se od severu Ukrajiny až k Černému moři (asi 1200 km ) proti sobě stálo 63 německých divizí a 16 sborů a vojska Jihozápadního a Jižní frontu. Tuhé boje probíhaly zejména v kyjevském prostoru, kde sovětská vojska neustále odrážela německé útoky. Vojska bránící Kyjev zadržovala jak německou 6. armádu, tak zejména 1. tankovou skupinu, která nedokázala obejít vojska obou sovětských frontů. To způsobilo, že skupina armád Süd nesplnila svůj úkol obklíčit a rozdrtit Rudou armádu na Ukrajině. To se podařilo až v září poté, co dorazila pomoc v podobě Guderianových tanků. Pak byla vojska sovětských frontů obklíčena a ztratila 650 000 vojáků.

Říšský vůdce proto odrátil Adolf Hitler částečně svoji pozornost od Moskvy a zopakoval svou dřívější žádost nejprve definitině zlikvidovat sovětská vojska v Pobaltí a dobýt Leningrad, jakož i získat ekonomické zdroje Ukrajiny, Doněcké pánve a Kavkazu. A přestože náčelník štábu OKH generálplukovník Franz Halder se snaží Hitlerovi jeho záměr rozmluvit, ten zůstává neoblomný. Adolf Hitler se tedy rozhodl vyslat Guderianovu 2. tankovou skupinu na Ukrajinu. Samotný Guderian, který se už chystal obnovit svůj postup na Moskvu, byl touto zprávou dost zaskočen a znechucen, dokonce tento rozkaz nazval "zločinem".  

Guderian

Guderian navštěvuje Hitlera v jeho betonovém městečku Vlčí doupě ve Východní Prusku. Guderian se pokouší Hitlerovo rozhodnutí změnit. Vůdce ho sice bez přerušení vyslechl, ale s poukazem na válečné hospodářství a hrozbu "krymské letadlové lodi" pro ropná pole v Rumunsku na svém rozhodnutí setrval. Guderian, který očekával, že by se v brzké době mohl stát vrchním velitelem, se rozhodl jeho úmysl přijmout.

Armádní skupina Jih po získání posil v podobě Guderianovy tankové skupiny rychle kyjevskou kapsu uzavřela a zlikvidovala. Němci získali jedno ze svých největších vítězství v druhé světové válce. Odložení ofenzivy na Moskvu však významně pomohlo sovětským vojskům v organizaci obrany jejich hlavního města, protože wehrmacht mohl útok na město obnovit až v září 1941.

nahoru