Útok na Moskvu - operace Tajfun 

Po úspěchu wehrmachtu na Ukrajině se Hitler rozhodl vrátit prioritu útoku na moskevském směru. Své rozhodnutí formuloval ve formě směrnice č. 35 z 6. září 1941, která ukládala zahájit operaci proti vojskům S.K. Timošenka, bránícím přístupy do centrálního Ruska a k hlavnímu městu a po jejich zničení zbytky protivníka pronásledovat směrem na Moskvu. Tento úkol připadla skupině armád Mitte polního maršála von Bocka. Skupina armád Nord zatím měla zlomit odpor obránců Leningradu a skupina Süd (Jih) měla za cíl dobýt Krym a Donbas.  

von Bock

S.K. Timošenko

V polovině září velitelství skupiny armád Mitte vydalo svým vojskům směrnici obsahující požadavek na zahájení bezprostřední přípravy k útoku na Moskvu. 30. září 1941 zahájila útok 2. tanková skupina Heinze Guderiana a odstartovala tak boj o Moskvu, který bude následně v různých fázích trvat až do dubna roku 1942. 2. října Guderiana následovala vojska von Klugeho, Hoepnera, Weichse, Strausse a Hotha. Po Guderianově útoku byla situace na úseku Jerjoměnkova Brjanského frontu pro Sověty krajně nepříznivá. 3. října padl Orel a 4. října byly sovětské jednotky u Brjanska, který padl 8. října, odříznuty. Vzhledem k této nepříznivé situaci posílá Stavka veškeré dostupné zálohy právě k Brjanskému frontu a Koněvův Západní front byl zatím mimo hlavní pozornost, což se však mělo brzy drasticky změnit. Mírná převaha Němců a neschopnost Stavky a generálního štábu odhadnout hlavní směr německého útoku a také špatná organizace obranné linie umožnila Wehrmachtu nezadržitelně postupoval vpřed s cílem obklíčit Rudou armádu.  

Hoepner           Weichs

Marné byly pokusy o protiútoky generála Koněva v období 3.-4. října, Koněv byl nakonec nucen požádat o ústup na rževsko-vjazemskou obranou linii. Stalin ústup sice povolil, ale bylo již pozdě, protože sovětská vojska se už ocitala obklíčena ve vjazemském kotli. Kvůli vypuknuvšímu chaosu a zmatku byl neúspěšný i poslední Koněvův pokus o obrannou akci z večera 5. října, která navíc málem stála život K.K. Rokossovského, který měl právě této operaci velet. 7. října se pak kruh kolem Sovětů definitivně uzavřel a generála I.S. Koněva od pravděpodobné popravy zachránila až Žukovova intervence u samotného Stalina.  

Koněv

Tato sovětská porážka vytvořila v Moskevské obraně kritickou situaci. V obrané linii vytvořili Němci mezeru o šířce 250 km , sovětská vojska na křídlech ustupovala a středové svazky uvízly v obklíčení. Mezi wehrmachtem a Moskvou zůstala již jen oslabená a špatně vycvičená síla Moskevského záložního frontu (P.A. Artěmjev) umístěna na možajské čáře obrany. Vytvoření této obranné čáry bylo schváleno již 5. října. Čára vedla od Volžské nádrže západně od Volokolamska a Možajska až ke Kaluze. Linie měla tři pásma a jejich připravenost k boji se pohybovala mezi 50%-80%.  

 K.K. Rokossovsky

V této situaci německé velení vydalo rozkaz k dalšímu všeobecnému postupu na Moskvu. Rozkaz předpokládal, že likvidaci kotlů lze sladit zároveň s dalším postupem vpřed. Avšak jak brjanský tak vjazemský kotel Němcům řádně "zatopil". K likvidaci kotlů muselo německé velení nasadit celou 2. armádu generála Weichse a části 2., 3. a 4. tankové skupiny. Sovětská vojska se velmi houževnatě snažila dostat z německého sevření a spojit se svými fronty. I když rozhodujícího úspěchu přes statečný boj nedosáhla, opět způsobila, že wehrmacht ztratil drahocenný čas. Pod velením velitele 19. armády M.F. Lukina, kterému bylo svěřeno velení nad všemi obklíčenými armádami, se vojska pokoušela probít z kotle až do 23. října 1941. Nakonec se to popodařilo svazkům 3. a 50. armády. Tento malý úspěch ale samozřejmě nezabránil dalšímu velkému vítězství wehrmachtu, který v těchto bojích získal 663 000 zajatců. Přes toto významné vítězství se ale německá vojska setkávala se stále se zvyšujícím odporem Rudé armády. Například v bojích u Orla zničila 4. tanková brigáda plk. M.J. Katukova ve dnech 4.-11. října asi 130 německých tanků, za což byla v listopadu přeměněna na 1. gardovou tankovou brigádu.

V polovině října postupně padla města Kalinin, Možajsk, Malojaroslavec a Kaluga. Sovětský hlavní stan z části vojsk Západního frontu (10. října se sloučil se Záložním frontem pod velením G.K. Žukova) Kalininský front a velení nad ním převzal I.S. Koněv, činnost tohoto frontu poutala v říjnu značné německé síly a dokonce donutila Straussovu 9. armádu přejít do obrany. Tvrdé boje sváděl wehrmacht a Rudá armáda i na historickém bojišti u Borodina. Čtyři dny zde zadržovala vojska plk. V.I. Polosuchina části 18., 19., a 20. tankové brigády německý útok. Stejně statečně se držela i 1. gardová motostřelecká divize plk. A.I. Lizjukova, za chodu nasazená do bojů u Naro-Fominska a bránila pozice na řece Naře, přičemž odrazila útočné akce wehrmachtu.  

Žukov

nahoru

Těžké boje probíhaly koncem října i v prostoru Tuly, kam Guderianova vojska zatlačila 29. října zbytky jednotek Brjanského frontu, které unikly z obklíčení. Útvary 50. armády Brjanského frontu spolu s tulskými dělnickými pluky svedly na přístupových cestách k městu těžké boje a německé vojáky do města nevpustily. Tuhý a houževnatý odpor Rudé armády v kombinaci s nepříznivým počasím zastavil dočasně německý útok na konci října na linii Seližarovo-Kalinin-východně od Volokolamska-Naro-Fominsk-Tula-Tim.  

Heinz Guderian

Útok na Moskvu probíhal zpočátku úspěšně, ale pak nastaly podzimní děště a německé operace se začaly topit v moři bahna. S příchodem kruté ruské zimy se situace fašistických vojsk jěště více zkomplikovala. Vojáci nebyli na zimu vůbec připraveny, byl naprostý nedostatek teplého zimního oblečení. Rudá armáda mezitím prováděla mohutnou mobilizaci svých sil, přisunula vojska ze Sibiře a Dálného východu, tím dosáhla celkového počtu 6,2 miliónu vojáků, přes ohromné ztráty, které utrpěla na začátku války (více než 5 miliónů vojáků, včetně 3,9 miliónů válečných zajatců) a provedla několik úspěšných ofenzív. Poměr vojáků Rudé armády a Wehrmachtu byl 1,6:1. Fašistická vojska musela přejít do obrany.  

Moskva

Vyčerpaný Wehrmacht tedy opět stanul proti připravenému a neustále se obnovujícímu ruskému nepříteli. Do konce roku 1941 měl Sovětský svaz ohromné ztráty přes 5 miliónů vojáků a ztratil na 20 tisíc tanků, přesto byl schopen své gigantické ztráty neustále nahrazovat. Rusové sice neuvěřitelným způsobem fyzicky i duševně trpěli, ale neměli v podstatě jinou alternativu. Fašisty sice zpočátku někteří vítali jako osvoboditelé (vzláště v Pobaltí a na Ukrajině), ale Sověti brzy zjistili, že Hitler není o moc lepší než Stalin. Podle Hitlerových směrnic mohli nacisté s Ukrajinci a Rusy zacházet jak s otroky a bezdůvodně je vraždit. To byla nešťastná a idiotská formulace, kterou Hitler pro válku s Ruskem zvolil. Z taktického hlediska nevyužil možností protistalinistické opozice a u sovětského lidu nevytvořil zdání solidního zacházení - jak s lidem, tak s válečnými zajatci. V důsledku toho se začly v týlu nepřítele vytvářet silné partyzánské oddíly.  

Nakonec se fronta ustalila na opěrných bodech jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk. Tato města tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc i jim začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.

Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150- 300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů. 

Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.