Atentát na Heydricha
Home 2.sv. válka - 1941-43 Barbarossa Leningrad 1941-44 Moskva 1941 Stalingrad Válka v Asii Atentát na Heydricha Kursk 1943 Itálie 1943 Kyjev 43 ZF 1943-4 Teherán 43 VF 1943-45 Alten Kamaraden Military March Reichstag Panzer rollen..

 

Tisk
Tisk 2

 

Atentát na zatupujícího Říšského protektora v Protektorátu Čech a Morava Reinharda Heydricha  

Operace ANTHROPOID


Výcvik atentátníků

Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tito dva muži se nyní stanou ústředními postavami našeho vyprávění. Oba jsou členy sabotážní skupiny Anthropoid (lidoop), jejímž cílem je spáchat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro tento úkol bylo třeba vybrat dva schopné, mimořádně psychicky a fyzicky odolné muže. Československá jednotka dislokovaná v Británii dávala možnost širokého výběru mužů. Pro mnohé z nich bylo dlouhé čekání ve vojenských táborech k nevydržení. Chtěli bojovat a to hned. Proto se někteří hlásili k doplňujícímu diverzně - parašutistickému výcviku. Trénink probíhal na odlehlém severozápadním pobřeží Skotska, na dvou farmách uprostřed pastvin. Výcvik vedl britský major Young. První skupina vojáků z československé armády byla složena z 15 mužů. Trénink zahrnoval kromě seskoků padákem také standardní výcvik britských Commandos. Seskoky padákem se zkoušely nejdříve z balónu, pak i z letadla. Výcvik pro Commandos zahrnuje dokonalé zvládnutí střelby z lehkých kulometů, samopalů a pistolí, dále pak hod granátem na cíl. Vojáci se učili zacházet s výbušninami a hořlavinami. Byly jim dány lekce, po kterých uměli vyhodit do vzduchu různé komunikace, mosty, továrny či letiště. Instruktoři je brali na dlouhé denní pochody, naučili je orientovat se v krajině. Při střelbě se cvičila hlavně letmá, pudová palba na cíl. 

Kubiš a Gabčík

Z těchto schopných mužů se již dalo vybírat. Výběr parašutistů provádělo v té době několik důstojníků zpravodajského odboru ministerstva národní obrany, zejména majoři K. Paleček a J. Bartík. Na doporučení instruktorů byli pro operaci Anthropoid vybráni dva rotmistři - Josef Gabčík a Karel Svoboda. Pakliže budeme věřit tomu, co tvrdí pan Moravec ve svém životopisu, tak se on osobně ujal úkolu vysvětlit parašutistům přesné údaje o jejich misi. Vše jim prý vysvětlil bez zbytečných okras. Probral s nimi jejich šance na útěk a řekl jim, že s největší pravděpodobností zahynou na místě činu. Pokud se jim podaří přežít musí buď utéci přes Slovensko do zahraničí a nebo se pokusit přežít do konce války uvnitř země. To vzhledem k očekávaným opatřením Němců bude však asi nemožné. Oba poděkovali, že byli vybráni k tak důležité akci a prohlásili, že dají přednost sebevraždě než by se nechali zatknout. Věc byla dohodnuta, konečný výcvik měl být proveden v absolutní izolaci. Bylo jim také řečeno, že od úkolu můžou kdykoli dobrovolně odstoupit.

Než půjdou do samotné akce musejí dva budoucí atentátníci absolvovat ještě doplňující výcvik. Začátkem října se v Manchesteru zdokonalí v seskoku padákem, provedou 2 denní seskoky z letadla a jeden noční z upoutaného balónu. Zatím jsou v Londýně vyrobeny dokonalá falza protektorátních dokladů, jsou připraveny zbraně a trhaviny. Výzbroj, kterou obdrží k vykonání atentátu je následující: 2 pistole Colt ráže 9 mm s podpažním pouzdrem, 4 plné zásobníky a dalších 100 ks nábojů v kartónu, 6 ks průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, 2 zásobníky rozbušek, 4 ruční granáty, bleskovici (odpalovací šňůra, která funguje i pod vodou), 4 dýmovnice, 3 časovací tužky, 1 vrhač bomb Tree Spigot s 1 nábojem, 1 cívku ocelové struny, 2 speciální nárazové zapalovače, 1 zpožďovač (časový rozněcovač), 4 ks magnetů, 4 elektrické rozněcovače, vodící elektrický kabel s baterií, izolační pásku, 1 skládací samopal Stengun typu MK II č.FF209 ráže 9 mm s náhradními zásobníky a 100 ks dalších nábojů, 1 injekční stříkačku a 32 liber plastické trhaviny. Celý vak s výzbrojí a výstrojí vážil skoro 60 kg . Jeho obsah jim měl umožnit zvážit provedení atentátu až na místě, vybrat si pro něj jakékoli místo a situaci. Není pravdou, to co tvrdí pan Moravec, že ona osudná zatáčka byla pro atentát vybrána již v Londýně.

Také mají mít dostatek pravých peněz, každý 5.000 říšských marek a 500 protektorátních korun. Tento velký obnos jim měl zajistit, aby se nějakou dobu mohli bez cizí pomoci a také bez práce pohybovat po Praze. V tom jim měla pomoci i trojitá dávka potravin (konzervy, čokoláda). Jejich oblečení mělo v Praze zcela zapadnout, bylo kompletně zakoupeno od židovských uprchlíků. Své šaty si oba již obnosili a vyzkoušeli v průběhu výcviku. Konečně každý obdržel malou hromádku malinkých ampulek s rychle působícím jedem, který měli požít v případě nesnesitelného mučení.

Při cvičných seskocích v Manchesteru se však rotmistr Karel Svoboda zranil na hlavě. Celkově byl otřesen, měl otok v obličeji a stěžoval si na bolesti. 7. října, když měli oba absolvovat doplňující střelecký výcvik, však Svoboda hlásil, že je zdravotně indisponován. Existovalo u něj podezření na vnitřní zranění. Gabčík odjel na výcvik sám a kapitán Šustr navrhl, aby byl zraněný nahrazen někým jiným - rotmistrem Janem Kubišem, kterého si osobně vyžádal Gabčík. Nahrazení jednoho člena týmu zcela znehodnotilo časový rozvrh operace, datum odletu 10. října bylo zrušeno. To a jiné vlivy (údajný nedostatek bombardérů) způsobilo, že se výsadek odehrál až těsně před koncem roku. Tím se však otevřel velký prostor pro další výcvik. Od poloviny října pokračovala jejich další speciální průprava, zaměřená již na speciální úkol. Průprava zaměřená opět na střelbu, destrukce a vrhání výbušnin i na jedoucí auto. Do konce prosince získali velkou jistotu a sebevědomí. Byli udržováni v absolutní izolaci, což ne příliš dobře působilo na jejich morálku, příležitostně docházelo i k osobním sporům mezi parašutisty a kapitánem Šustrem.

Parašutisté měli být vysazeni na ploše bývalého vojenského letiště Borek, ležícího 2 km západně od Cerhovic u Plzně. V úvahu připadaly ještě dvě záložní plochy. Na parašutisty neměl na místě dopadu nikdo čekat, nikdo neměl dávat v noci znamení letadlu pomocí světlic či ohňů. Po dopadu mělo být jejich hlavní starostí zakopat padáky, přilby a lopatky tak, aby je nikdo ještě dlouho nenašel. Pak se měli po silnici vydat do blízké Plzně. Na adresách, které obdrželi v Londýně se měli dozvědět informace o situaci a současných poměrech. Pak se měli vydat do Prahy. Falešné legitimace, které jim měli umožnit alespoň dočasný volný pohyb po zemi zněly na jména Zdeněk Vyskočil, zámečník z Prostějova (Gabčík) a Otto Strnad dělník z Brna (Kubiš). Ke kontaktu s ilegálními organizacemi Perun a ÚVOD dostali doporučení od generála Ingra na mikrofilmu. Spojení s Londýnem nebylo zajištěno přímo, ale pouze přes záchytné adresy. Zde jsem narazil na velký rozpor mezi tím, jak toto popisuje František Moravec ve svých pamětech a jak se k tomu staví jiná literatura. Moravec několikrát zdůrazňuje, že parašutisté nedostali žádné záchytné adresy, měli pracovat úplně samostatně, protože Londýn si prý byl vědom toho, že adresy jsou staré a nespolehlivé. V některých pramenech je zmiňováno, že Gabčík a Kubiš byli těsně před svým odletem přijati prezidentem Benešem. Neexistují o tom žádné záznamy, muselo se tedy jednat o zcela soukromou schůzku, což ovšem prezident často dělával.

Životní příběhy parašutistů

Slovák Josef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie u Rajeckých Teplic. Byl nejmladší ze 4 dětí. Jeho otec musel odejít za prací do Ameriky. Když se vrátil, rodina si z vydělaných peněz koupila rodinný domek s nějakými polnostmi. Mladý Josef vychodil obecnou, měšťanskou a pokračovací školu. Poté byl dán do učení na kováře v Čechách v Kostelci nad Vltavou. Brannou povinnost si odsloužil v letech 1932 - 34 u 14. pěšího pluku dislokovaném v Košicích. Při službě absolvoval poddůstojnickou školu a byl povýšen na desátníka. Byl dobrým, ukázněným vojákem. Vojenský život mu vyhovoval, proto kvůli hospodářské krizi zůstal v armádě jako četař až do roku 1937. Po bratrově smrti měl převzít hospodářství, ale raději se nechal zaměstnat v továrně na chemické bojové látky v Žilině. Když se mu při této nebezpečné práci stala nehoda, odešel pracovat do vojenského skladu chemických bojových látek. Pak přišla mobilizace a on narukoval. Po demobilizaci nevstoupil do nové armády Slovenského štátu a okamžitě, dokud byly hranice ještě nedostatečně zajištěné, utekl do Polska, kde se formovala československá vojenská jednotka - legion.

Jan Kubiš
vyrostl v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku. Narodil se 24 června 1913. Jeho otec - švec si pořídil velikou rodinu. Jan měl 13 vlastních i nevlastních sourozenců. Proto musel jít hned po škole vydělávat, pracoval jako sezónní zemědělský dělník a také v rousínské cihelně. Vojenskou službu začal v roce 1935 u 9. roty 31. pěšího pluku v Jihlavě. Stejně jako Gabčík i on absolvoval poddůstojnickou školu. Do války pak ještě přišlo několikeré přeložení. Byl skvělým vojákem, dobře střílel z pušky a lehkého kulometu, včetně střelby na pohyblivý terč. Nadřízení ho hodnotili jako kamarádského, tichého, klidného, ukázněného, vytrvalého vojáka s dobrým vystupováním. Po mobilizaci jeho četa bránila několik betonových pevnůstek v pohraničí. Potupný ústup nemohl přenést přes srdce a proto 14. června 1939 odešel do Polska, do legionu.

A právě v Polsku se jejich osudy spojují a až do smrti se již neodloučí. Na stejné lodi odplují 28. července do Francie. Československá zahraniční armáda na západě však ještě nevznikla a oni proto vstoupili do Cizinecké legie, se kterou prodělávali výcvik v Africe. Za měsíc však vypukla válka a oni se mohli zapsat do naší nově se formující zahraniční armády, v hodnosti rotmistrů. Zimu strávili v nuzném vojenském táboře na jihu Francie, ale pak už mohli jít na frontu. Během zimy se seznamují, stávají se nerozlučnými přáteli v kasárnách i mimo ně. Boje na frontě však neprobíhaly tak, jak si to dříve představovali. Čechoslováci bojovali sice statečně, ale jejich francouzští spojenci příliš rychle ustupovali. Často zjišťovali, že proti Němcům stojí zcela sami. Projevili velkou statečnost v boji, Jan Kubiš obdržel francouzský válečný kříž Croix de Guerre. 28. října 1940 byl oběma prezidentem Benešem osobně udělen Československý válečný kříž. Když Francie padla, byla jejich 1. pěší divize rozpuštěna, kdo chtěl a dostal se na loď mohl odjet do Anglie a dále bojovat. Kdo nechtěl mohl jít, kam chtěl. Po převozu lodí se naše vojenské jednotky znovu zformovaly. Melancholie vojáků po pádu Francie byla využita komunistickou agitací, 530 vojáků z jednotky odešlo a nechalo se raději do konce války internovat. Gabčík s Kubišem se snažili tomuto masivnímu odchodu osobní agitací zabránit. Z francouzské fronty byli známí jako stateční a dobří bojovníci a na doporučení svého velitele podplukovníka Zemana-Barovského byli vybráni majorem Palečkem mezi prvních patnáct mužů pro parašutistický výcvik.

Karel Svoboda se tedy kvůli svému zranění nemohl operace zúčastnit. Narodil se 18. října 1912 ve Slaném. Byl spolumajitelem rodinné sodovkárny. Podniku se však nedařilo a on tedy pracoval buď jako úředník a kreslič nebo také jako dělník v sodovkárně. Vojenskou službu vykonával od roku 1932 a příslušel k 2. hraničářskému praporu v Trutnově. Byl absolventem poddůstojnické školy a velitelem telefonního družstva u technické roty. Z protektorátu utekl v červnu 1939. Stejně jako Gabčík a Kubiš i on se do Anglie dostal přes Polsko, Cizineckou legii a francouzskou frontu. Společně s Kubišem absolvoval parašutistický a sabotážní výcvik. Spolu s ním byl vybrán pro operaci Anthropoid. Při jednom cvičném seskoku si ale poranil hlavu, musel proto být nahrazen Gabčíkem. Přežil vlastní smrt a trpěl pocitem, že si jeho okolí myslí, že se snažil z akce vycouvat. Zanechalo to na něm psychické následky, také utrpěl, když byli jeho rodiče v roce 1942 zastřeleni za přechovávání parašutistů. Žádal, aby byl zařazen do nějaké akce a tak byl 14. září 1944 vysazen v Beskydách jako radista skupiny Wolfram. Po výsadku se ocitl sám, nedokázal se orientovat a byl po několika dnech zatčen gestapem. Konce války se dočkal v koncentračním táboře Flössenburg. Možná bylo štěstím, že se operace na zabití Heydricha nezúčastnil.


Je ráno 27. května 1942.

 Ze zámku v Panenských Břežanech vyjíždí černý Mercedes. Vedle řidiče z osobní stráže Waffen SS sedí světlovlasý muž. Ostrý profil, výrazný zahnutý nos a bezcitné či. Jasně identifikovatelný cíl: symbol lebky s hnáty na čepici symbolizuje to, proč byl do Protektorátu poslán. Stát se nelítostným poslem smrti. Nastínil to konečně dost jasně ve svém nedávném projevu: „Východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, musí být naší surovinovou základnou a jejich obyvatelé se stanou našimi otroky. Tento prostor se musí stát německým a Čech tu nemá co pohledávat. Jedinci dobré rasy budou poněmčeni, ostatní postaveni ke zdi!“
Mercedes rychle žene po silnici směrem ku Praze. Je důvod ke spěchu. Ve Kbelích již čeká spěšné letadlo do Berlína. Zastupující protektor Reinhard Heydrich letí přímo k Vůdci s hlášením o dosavadním průběhu řešení „České otázky“. Málokdo ale tuší, že jeden z nejpřednějších a nejkrvavějších mužů III. říše už k Hitlerovi nikdy nedojede…

V místě, kde se ulice od Kobylis svažuje k Holešovicím, je zatím klid. Běžné každodenní životní tempo v obsazeném Protektorátu. Na chodníku v táhlé zatáčce ale už podivně dlouho postává několik mladých mužů. Jeden se snaží předstírat opravu kola, na kterém visí světlý baloňák. Druhý lelkuje nedaleko, přes ruce má naditou aktovku. Ve větší vzdálenosti po silnici nad nimi se již hodnou dobu další podezřelý člověk prohlíží v malém kapesním zrcátku. Obličeje jsou klidné, všichni jsou však před blížící se akcí napjati jak struny. Jejich cíl ale stále nejede a oni se stávají čím dál nápadnějšími. Je krátce po půl jedenácté.
Náhle dolní skupina zpozorní. Z vrchu se zableskne odraz slunce v zrcátku jejich kolegy. To je smluvené znamení od Valčíka. Konečně tedy jede! A už sami spatří zostra se blížící automobil. Teď rychle jednat!

Vůz se značkou SS 3 již najíždí do zatáčky. V tom mu do cesty vbíhá jeden z čekajících mužů. Zaskřípou brzdy. Automobil prudce zpomaluje. K zemi padá plášť kryjící zbraň. Josef Gabčík namíří svůj Sten přímo na hruď zastupujícího říšského protektora. Chvíle, která trvá věčnost. Všichni čekají prudké zadunění dávky devítimilimetrových projektilů. Je ale stále ticho. Heydrich a Klein ve vozidle ještě chvíli zírají nevěřícně na útočníka. Pak se vzpamatují a oba sahají po zbraních. Samopal padá na zem. Kubiš zatím vytřeštěně sleduje situaci a rychle se rozhoduje. Hmat do aktovky, odjištění a vrh spodním obloukem. Hozená výbušnina opisuje oblouk vzduchem. Obrovská exploze rozdírá vzduch. Granát ale dopadá mimo vozidlo. Možná v podvědomí probleskne Kubišovi věta z jeho závěrečného hodnocení : „v praxi s výbušninami pomalý“. Zklamaní útočníci se snaží co nejrychleji zmizet z místa akce. To již padají výstřely z německé pistole. Uprchlíci ještě párkrát střelí zpátky k vozidlu. Kubiš, zraněný na obličeji, ještě zahání výstřely do vzduchu nějakého českého horlivce, který se ho pokusil zadržet. Pak usedá bleskově na bicykl a kvapně ujíždí. Sotva vidí na cestu, krev ze zranění na čele ho oslepuje. Otřesený SS obergruppenführer se drží za záda u trosek vozidla a v ruce drží zbraň. Klein se dává do pronásledování. Běží za Gabčíkem. V jedné z vedlejších ulic se pak strhává prudká přestřelka. Oba pálí na vzdálenost asi 35 metrů . Josef Gabčík se snaží schovat v řeznickém krámu, ale český majitel na něj v zápětí SS-mana upozorňuje. Rtm. Gabčík ale oberscharführera Kleina, kryjícího se za zídkou plotu, dvěma přesnými zásahy posílá k zemi. Poté uniká mezi zahradami.

Muž „číslo 3 III. říše“ ještě s nadávkami kopne do zaseklého samopalu a pak už zkroucený bolestí vyčkává opřen o zábradlí. Záda má krvavá od střepin. Následně je naložen na korbu zastaveného nákladního vozidla a vezen urychleně do nemocnice. Místo krátce nato obsazují úředníci Gestapa. Rozjíždí se vyšetřování, které nemá ve světě obdoby. Na 300 000 příslušníků bezpečnostních složek má prohledat každý kousek země. 



 

27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem K.H.Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:

„V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:
Článek I.
Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.

Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.

V Praze 27. května 1942

Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank“

nahoru 


Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení.
V prvních dnech po atentátu bylo Němci vzato mnoho nevinných lidí jako rukojmí. Na parašutisty byla vypsána odměna milión říšských marek.
Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky. Nacistický teror ještě zesílil.
Již  28. května zahájili nacisté popravy pro schvalovaní atentátu na atentátu na Heydricha, do 4. června jen v Praze bylo popraveno 442 osob. V reakci na atentát nacisté zavraždili přes patnáct tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice a Ležáky. Zároveň atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích.

Ležáky 1942

Přes veškerou snahu nacistických lékařů Heydrich atentát nepřežil. Zemřel 4. června 1942. Oficiální zpráva zní, že „smrt nastala následkem poškození životu důležitých parenchymatických orgánů bakteriemi, popřípadě jedy, které vnikly s výbušnou střepinou a které se usadily zvláště v pohrudnici, bránici a v okolí sleziny, nahromadily se a rozmnožily.“

16. června se na četnické okresní stanici v Benešově objevil rotmistr Karel Čurda. Ačkoliv byl jedním z československých paravýsadkářů, oznámil, že může dát pokyny k vypátrání pachatelů atentátu na Heydricha. 

 Karel Čurda

Bylo by určitě dobré krátce zmínit i Jidáše Karla Čurdu, který udal své kolegy parašutisty. Vysoký dvoumetrový muž, tmavé pleti zastával před válkou místo dozorce finanční stráže. Jako vlastenec uprchl do Anglie a nechal se zařadit do speciálního výcviku. Nebylo na něm nic podezřelého, byl dobrým vojákem a vlastencem. Stal se členem skupiny Out Distance. Po seskoku na území protektorátu se však velmi rychle oddělil od ostatních a odjel za svou bývalou dívkou do Kolína. Pak se nějakou dobu skrýval u své matky na Třeboňsku ve vesnici Nová Hlína. Vystrašen krutými nařízeními, která byla vyhlášena po spáchání atentátu si chtěl zachránit život. V budově pražského Gestapa proto nahlásí vše, co ví. Nevěděl sice, kde se parašutisté přímo skrývají, ale alespoň udal své kontakty na podzemní organizaci. To gestapo přivedlo až ke kryptě kostela v Resslově ulici. Jeho 5 milionů korun odměny mu umožnilo pohodlný život až do konce války. Dostal byt na Vinohradech, falešnou protektorátní legitimaci, Němku za ženu a plat 30.000 protektorátních korun. Pro Gestapo začal dělat provokatéra, vydával se za parašutistu a tímto odhaloval ilegální organizace. Na konci války se pokusil z Prahy utéci do amerického zajetí, 5. května však byl chycen a uvězněn. Byl postaven před revoluční tribunál, který se skládal z jednoho profesionálního právníka a čtyř soudců z lidu, prokurátora a obhájce - všichni byli vybráni národním výborem řízeným komunisty. Dav v soudní síni se byl hotov vrhnout na souzeného. Čurda se však choval klidně a arogantně, přesně věděl, co ho za jeho zradu čeká. Když se ho na závěr soudce zeptal, jak mohl zradit své kamarády, Čurda v klidu odvětil: "Myslím pane soudce, že byste za milion marek udělal totéž." Neprojevil žádné výčitky svědomí ani když stoupal na rampu šibenice.

Okupanti svůj teror částečně zmírnili po dopadení atentátníků dne 18. června 1942 v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Při této akci zahynuli jak oba atentátníci, tak pět dalších výsadkářů.

Akce proti atentátníkům započala příjzdem 800 mužů z řad pražského gestapa před pravoslavný kostel v Resslově ulici dne 18. červen 1942 ve 4:15 ráno. Celé okolí je neprodyšně uzavřeno. Ukrytým parašutistům je okamžitě jasné, kolik uhodilo. Vědí, že začíná jejich poslední boj.

Na kůr odchází velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem. Netrvá dlouho a ke slovu přichází jejich zbraně. Boj trvá přes dvě hodiny. Odpor těchto tří můžů je zlomen po té, co jim dochází střelivo a Němci se je snaží dostat pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě z posledních sil stačil přiložit ke svým hlavám pistole a ukočit tak své životy i když Bublík umírá až při převozu do nemocnice. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, rovněž umírá v sanitce v bezvědomí, do něhož upadl po výbuchu granátu, proto si již nestačil přiložit svoji zbraň ke spánku jako jeho kolegové. Později jsou těla obou posledně jmenovaných přivezena zpět ke kostelu k identifikaci.

Adolf Opálka a Josef Bublík

Ostatní čtyři parašutisté s napětím sledovali boj svých kamarádů v kryptě kostela. Byly to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Také oni bojují do posledního náboje. Také oni raději volí smrt vlastní rukou, o čemž svědčí prostřelené pravé spánky těchto mužů

 
Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík

nahoru 

LIDICE

Nejasný dopis zaměstnankyni slánské továrny, zadržený spolumajitelem F. Pálou, vyvolal u kladenského gestapa podezření na spojitost atentátu s rodinou Horákových v Lidicích, neboť jejich syn byl příslušníkem čs. zahraničního vojska ve Velké Británii. Přestože nebyly vyšetřováním ani prohlídkami nalezeny žádné kompromitující materiály, zbraně ani vysílačka, němečtí pohlaváři potřebovali vykonat akt pomsty za smrt "vynikajícího muže německého národa". Tento brutální čin se rozhodli uskutečnit právě na obyvatelích obce Lidice. 

Osud malé vesnice, ve které žilo 503 obyvatel, se začal naplňovat 10. června 1942 několik hodin po půlnoci. O událostech, které se zde tohoto letního dne odehrávaly, vypovídá dokumentární film natočený samotnými vykonavateli zločinu páchaného na nevinných lidech. Film je němý, ale dodnes mu rozumí všichni bez rozdílu barvy pleti a jazyka. Tento film sloužil jako dokument č. 379 při soudním procesu s hlavními německými pohlaváry v Norimberku v roce 1945. Jeho sestříhané pasáže je možné zhlédnout ve videodokumentu promítaném v lidickém muzeu.


Z rozkazu K. H. Franka bylo tohoto osudného dne 173 lidických mužů na zahradě Horákova statku zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny do tělocvičny nynějšího kladenského gymnázia, kde však byly po třech dnech od sebe násilně odtrženy. Kromě dětí vybraných na poněmčení a dětí do jednoho roku byly všechny bez milosti otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v polském vyhlazovacím táboře v Chelmnu nad Nerrem. Ženám byl přisouzen boj o život v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

Kromě okamžité či pomalé fyzické likvidace v koncentračních táborech přistoupili nacisté i k likvidaci obce jako takové. Domy byly nejprve vypáleny a posléze ničeny plastickými trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina, ani před likvidací posledního místa odpočinku - místního hřbitova. Veškeré terénní úpravy byly dokončeny v roce 1943 a po živé obci zbyla jen holá mlčící pláň. Do konce války označovaly území Lidic jen vstup zakazující nápisy.

Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět. Záměr nacistů o vymazání české vesnice z povrchu světa však nevyšel. Na počest Lidicím byla řada obcí po celém světě přejmenována jejich jménem. Jméno Lidice dodnes nesou v té době narozená děvčátka. Lidice nepřestaly žít v myslích lidí celého světa a o jejich novém životě rozhodla po skončení války československá vláda veřejným vyhlášením na mírové manifestaci v Lidicích dne 10. června 1945, které se již zúčastnily i osudem těžce zkoušené lidické ženy. Obětmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a po dvouletém pátrání do náruče lidických matek 17 dětí.
V létě 1947 byl 300 metrů od původní vesnice položen základní kámen nových Lidic. Stavba prvních lidických domů započala v květnu 1948. Postupně byla za velkého přispění dobrovolníků z celé republiky i zahraničí vybudována moderní vesnice o 150 domcích. Současně byly postaveny i budovy nynějšího obecního úřadu, pošty, kulturního domu a obchodního centra. Zároveň došlo k úpravě pietního území včetně společného hrobu lidických mužů, stavbě památníku a muzea. Mezi pietním územím a novou vesnicí byl 19. června 1955 slavnostně otevřen "Sad míru a přátelství", kde byly vysázeny tisíce keřů růží z různých částí světa

nahoru